Kvetoucí pole řepky miluji už od doby, kdy jsem jezdil vlakem do školy a kolem trati za Prostějovem se táhla žlutá pole až k obzoru. Když jsme byli s Markem na kolech na Kopečku, tak jsem mu to vyprávěl a ukazoval mu, jak se střídají žlutá, zelená a hnědá pole, jakoby krajinu někdo přikryl károvaným ubrusem. A tam se vylíhla idea Žluťákova.
Kdesi ve vesmíru, v daleké galaxii (ale jiné než této), je Žlutá planeta. Z ní přilétli žluťáci a zkoumají, kde by se usídlili. Už zvýšky je upoutaly velké žluté plochy. Když přilétli blíž, rozeznali jednotlivé rostliny řepky. Když přilétli ještě blíž (protože oni jsou hrozně maličcí, asi jako bakterie), tak každý žlutý květ představoval jeden žluťácký kontinent. A kdybychom se podívali na květiny mikroskopem, viděli bychom, jak se buněčná pletiva podobají ulicím, potrubím, cestám...
Cílem tedy bylo nakreslit čtveřici obrázků kvetoucí řepky: první, jak vypadá z vesmíru,
druhý, jak ji vidíme normálně zblízka, třetí, jak ji vidíme pomocí lupy a čtvrtý, jak by
vypadala pod mikroskopem. Případně, jak by vypadala, kdybychom tam tím mikroskopem skutečně
viděli ty žluťáky.
Nejprve jsme vyrazili na řepkové pole, aby se podívali, jak se táhnou do dáli širé žluté lány. Taky si každý utrhl jednu rostlinu (tímto se omlouvám Zemědělskému družstvu Bystrovany za poškozování cizí věci) a vrátili jsme se do školy. Pohled z vesmíru jsme malovali temperama, někteří to zkusili jako krajinomalbu s nebem na obzoru a červenýma střechama, vykukujícíma za polem, jiní zvolili metodu kartografickou s barevnými plochami. Abstrakci dotáhla k dokonalosti Sabča, která natřela (doslova natřela, tam o malování nešlo mluvit) půlku papíru zeleně a půlku žlutě a řekla: "Já už to mám, co mám dělat dál?".
Druhý obrázek měla být realistická kresba rostliny ála kresby v botanickém
atlasu. Pastelkama. Třetí obrázek, květ pod lupou (lupy k dispozici) byl také pastelkama,
chtěl jsem, aby tam byly vidět tyčinky, pestíky, rýhy v listech a aby květ byl přes celý papír.
No, někteří to opět (nebudu jmenovat) vyřešili nakreslením zelené hvězdičky s kuličkami
na koncích ("to jsou ty tyčinky") a zažlucením celého papíru ("já už to mám").
Mikroskop jsem sebou neměl a stejně bychom s ním houby viděli, takže jsem ukazoval buňky
v knížce. Nikdo to moc nechápal, takže jsem jim dovolil kreslit normální domečky - ale jen
žlutou barvou. Tedy odborně monochromatický obrázek v odstínech žluté. Část dětí se vzbouřila,
že žlutou už nemůžou ani vidět a tak vzniklo několik obrázků ze sousedního Zeleňákova.
Malovali to vodovkama a ještě jsme to sypali solí, očekávaje od toho nějaké speciální efekty.
Jediný efekt byl, že bylo všechno od soli. (S těmi efekty soli to nebylo tak tragické, jak by se zdálo a některé žluťákovské a
zeleňákovské obrázky dopadly moc dobře.)
Potíží při práci bylo víc než dost. První nastala u pole s řepkou, kdy se ukázalo, že v ní děti zmizely až po hlavu (Barča, Sabča a další) a vůbec nevidí širé lány. Musel jsem je vzít na ramena a ani to moc nepomohlo. Dále měli všichni tendenci práci odbývat a někam spěchat. Kresba rostliny podle vzoru narážela jednak na to, že neumí rozvrhnout motiv do formátu a natlačí rostlinku někam do rožku a také si moc nelámou hlavu s tím, že se stonky nahoru zužují, že mají listy nějaký daný tvar a podobně. Pohled "lupou" byl asi nejslabším článkem. Monochromatické obrázky naopak nejsilnějším.
14.3.2010, RJ