Byla to dvouhodinová práce (tedy vlastně dvoutýdenní). Najít vhodné předlohy nebylo vůbec jednoduché, výběr byl nakonec takový, jaký byl. Každý dostal barevnou kopii jako předlohu. První hodinu měli namalovat (vlastně ne namalovat, ale nakreslit) kopii - a aby to měli zajímavější, řekl jsem jim, že jsou padělatelé obrazů a chystají se ten obraz uloupit v galerii a místo něj chtějí pověsit kopii, aby si toho nikdo nevšiml. Kopie kreslili na lepenku giocondami (olejové pastely), nebylo to jednoduché, ale zápasili s tím obětavě.
Tentokrát ale dostaly děti z výtvarky domácí úkol. A ne jeden. První: aby mohli obraz uloupit, musí vědět, ve kterém muzeu obraz je. Druhý: jak je obraz starý? Třetí úkol: Přemluvit rodiče, aby nakreslili také kopii obrazu a obrázky donést ukázat. A čtvrtý - hlavní - úkol: nachystat si kostým a rekvizity podle obrazu, aby mohli předvést na další hodině "živý obraz".
To kreslení obrázků rodiči byla ode mě trochu zlomyslnost, ale chtěl jsem, aby si rodiče také zkusili, že to není jen tak. A aby se koukali shovívavě na výtvory, které děti z kroužku nosí. Některé obrázky mi vyrazily dech. A někteří rodiče mi vytkli (s úsměvem), že kvůli mě nemohli o víkendu ani na kolo, protože dva dny kreslili obrázek.
Takže pojďme k obrazům.
Obraz visí v Muzeu Czartoryskich v polském Krakově a je z let 1483-1490. Sedm let to maloval,
a já chtěl po dětech, aby kopii nakreslily za 90 minut. Svět je prostě dnes rychlejší :-)
Dámu malovaly Sabča, Eliška, Hanka a Míša. Dáma má krásný účes (ten se nejlépe podařil Elišce),
výrazné šaty (Sabča přemluvila babičku, aby strávila víkend u šicího stroje a výsledek byl skvělý),
v ruce hranostaje (holky měly plyšového - ne HRanostaje, ale HRocha nebo medvěda :-) ).
Obraz z let 1475-1480 je v muzeu Prado v Madridu, Španělsko. Skupinový obraz pro čtyři kluky.
Jasně jsem to směroval na Pepu, Štěpána, Lukáše a Marka, přidal se k nim ještě Tomáš -
ale jen pasivně. Léčba prý byla oblíbenou pouťovou atrakcí, kde chirurg vyjímal "bláznovi"
z čela kámen bláznovství. Na daném obraze mu asistují kněz a jeptiška. Obraz se špatně kreslil,
protože postavy jsou malé. O to lépe se ale předváděl naživo. Lukáš jako blázen v mé sváteční
košili, Pepa (měl celou dobu skvělou náladu) jako mnich měl na sobě dvě sukně, takže
iluze sutany byla dokonalá, Marek jeptiška (také v sukni) a Štěpán jako chirurg v županu
a kapuci od vaťáku.
Nejstarší obraz (1410) visí - kupodivu - ve Florencii v paláci da Vanzeti (doufám, že ta jména moc nekomolím).
Samozřejmě je to v Itálii. Madony připadly na Zuzku, Alenku, Báru - a nakonec i Míšu. Když holky slyšely,
že si mají nachystat oblečení podle obrazu, zavládlo mezi nimi zděšení. Doma ale přišly na to,
že nemusí mít modré šaty se zlatou podšívkou, ale že stejnou službu udělá žlutý ubrus a
přes něj přehozená modrá deka.
Kromě Lorenza byli všichni skoro vrstevníci. Obraz z let 1502-1503 je v obrazárně akademie
Carrara v italském Bergamu. Šebastiána předváděl Kuba - který sice nemá dlouhé vlasy,
ale světecký výraz v obličeji vyloudit umí docela snadno. Rafaelův Šebastián je takový "umírněný"
a není na rozdíl od jiných autorů probodaný šípy jako jehelníček, takže Kubovi stačil jeden šíp.
A řetěz na krk.
Do kreslení domácích úkolů se zapojilo mnohem víc rodičů, než jsem čekal. Samotné předvádění živých obrazů byl moc prima. I ti, co už měli "odpředváděno", sledovali druhé a pomáhali je aranžovat. Nejvíc si to užíval Pepa :-)
Během realizace vzniklo i krátké video, které si můžete prohlédnout na YouTube. Pokud se vám nezobrazuje přímo na této stránce, klikněte na
tento odkaz (otevře se vám v novém okně).
14.3.2010, RJ